Trend za trendem

To máme ale ,,hezký" deštivý čtvrtek!

Ne, náhodou mě tyhle dny baví - jako stvořené k tomu si sednout, uvařit si obrovský kotel kafe nebo čaje a napsat nějaký článek (nebo sjet celou sezónu oblíbeného seriálu).

A téma dnešního článku mi leží v hlavě už sakra dlouho. Nedávno jsme totiž vedly konverzaci s babičkou na téma: trendy dnešní doby. Babi se jen smála a vyprávěla, co zrovna frčelo, když byla mladá, a jak se ta doba mění.
Vzpomínám si na její slova: ,,No, my holky jsme tenkrát nosily takový vysoký bláznivý účesy, pořád jsme ty vlasy tupírovaly. Bylo to příšerný, ale chodily tak všechny."

Nedalo mi to a musela jsem se usmívat. Uvědomila jsem si totiž, že doba se v tomhle nezměnila vůbec. 
Stačí se rozhlédnout kolem - každý úsek v historii má ,,to svoje". Čas od času prostře přijde nový trend a všichni ho musí následovat. A za pár týdnů / měsíců / let ho zase vystřídá jiný.  Můžou to být trendy podobné těm předchozím, vracející se a ožívající z minulosti... nebo naopak pravý opak trendu předešlého.
Jedno ale mají společné - všechny jsou pomíjivé (a občas taky stejně nablblé).

Je to trochu jako sledovat telenovelu na TV Barrandov. Je to hrozně debilní, v podstatě pořád to samé dokola, jen v jiné formě... ale vy se stejně nemůžete odtrhnout a jste zvědaví, co přinese další díl. 

Ať už si to připouštíme nebo ne - my lidé jsme stádová zvířátka. Jedna ovce se rozhodne, že půjde doprava, všechny ostatní ovečky jí budou následovat. Když se ta ovečka rozhodne, že zelená barva vlny je zrovna IN, neuběhne ani hodina a všechny ostatní ovce se budou horlivě válet v trávě, aby PROBOHA zapadly.

Nejsem na tomhle světě zas tak dlouho, ale jsem tu dostatečně dlouho na to, abych už pár přicházejících a odcházejících trendů zaznamenala. 

Ještě kolem roku 2005 jsme všichni nadšeně nosili bokovky (to jsou takové ty džíny, ze kterých vám kouká půlka zadku a udělá vám to takový ty parádní bobky na bocích), teď najednou všichni vytahujeme kalhoty až pod prsa.

Vybavuji si jednu spolužačku ze třetí třídy, která měla tatínka Afroameričana a měla krásné velké rty. A děti se jí za to hrozně smály, neustále kvůli tomu byla terčem výsměchu. A kdo se směje teď, ha? Na ní bude nový lipkit od Kylie Jenner vypadat podstatně líp než na komukoliv z nás.


No a ideál ženské krásy? To je příběh sám o sobě. Jednou to byla Venuše, pak chlupy a srostlé obočí, pak baculky, pak chlapecká postava podle Twiggy, teď zas prý frčí křivky nebo co.

Vzpomínám si, jak byla posilovna pro ženský ještě nedávno sprosté slovo, když se chtělo hubnout, muselo se na aerobik! Jo a mít velkej zadek byl fakt průšvih. A teď otevřu instagram a co nevidím... 90% fotek jsou vyšpulené objemné prdelky.
Mám kamarádku, která ještě nedávno při zaslechnutí slova  ,,salát" nebo ,,cvičení" s křikem panicky utíkala na míle daleko - no a teď si založila fitstagram (jako fitness instagram, chytrý, co?).

A tím neříkám, že každý nový trend musí být zákonitě špatný, to vůbec. Některé naopak vítám s otevřenou náručí (velký zadky, pojďte seeeem! A železo i pro dámy, konečně!).
Nicméně ať už je jakýkoliv trend vnímán jako pozitivní či negativní, téměř vždycky se najdou tací, kteří ho ženou do extrému (když ten zadek nemám, tak si tam šoupnu silikon... a pusu si vyplním injekcema!), pak tací, kteří se tím nechají hrozně zblbnout... no a nakonec tady máme skupinu těch, kteří do současného trendu nezapadají a viní z toho společnost. (Ty ty, společnosti! Že se nestydíš!)

Ale na konci dne společnost vinit nemůžeme. Co je totiž společnost? My.

Je potřeba si uvědomit, že je to jedna velká hra a někdy pěkný paradox. A to, že zrovna nesplňujete momentální požadavky společnosti...to není žádný problém. Netřeba plakat před zrcadlem, stačí počkat pár let a ono se to otočí - a tentokrát třeba ve váš prospěch.

Zkrátka a jasně - pokud je člověk součástí téhle bláznivé společnosti, chtě nechtě bude současnými trendy ovlivněn. Je ovšem jen na nás, do jaké míry tyto trendy necháme zasahovat do vlastního života. 


A jak říká moje zlatá bábi: ,,Důležitý je se z toho neposrat."


(Tak a já budu v klidu vyčkávat den, kdy přijdou do módy velké nosy nebo jemné vlasy).

Fotopost - Návrat do minulosti

Zdravím a přeji pěkné pondělí

(jestli něco takového jako pěkné pondělí existuje, zní to trochu jako oxymorón)

Dnes pro vás mám sérii černobílých fotografií, které jsem poněkud narychlo nacvakala na výletě s přítelem.

 Když nebyl po ruce fotoaparát, musel úlohu převzít telefon. Nakonec si s tím docela poradil, chlapec, i když nad kvalitou mi slza ukápla.

Na velké obrazovce počítače to vypadá přeci jen trochu jinak (a hlavně žalostněji).

Nicméně zpět k fotkám! 

dramatická obloha

Měli jsme jedinečnou možnost nakouknout do prostorů obrovského statku v nádherném prostředí. Když jsem vlezla dovnitř malými dveřmi, okamžitě mě pohltila vlna nostalgie. I když jsem teď neskutečný pražský kavárenský povaleč, přeci jen mám v sobě kus vesničana, protože jsem jako malá v podstatě v jedné vesničce/městečku vyrůstala.

Příroda mi přijde povětšinou daleko atraktivnější než betonový les a městský ruch a pro staré statky s původním vybavením budu mít vždycky slabost. Ta úžasná kachličková pec! (tam by se to Honzovi válelo) Ty zaprášené demižony! Ta garáž se starými plakáty a socialistickými čistícími prostředky! TA PŮDA!

Půda byla jednoznačně největším zážitkem. Prostory byly úžasně nasvícené, ve vzduchu lítal prach a čichové buňky dráždil pach zatuchliny a vůně sena.  A pak jsme to spatřili - krabici plnou pokladů. 

Dopisy, pohledy, časopisy, útržky z novin, příručky, jehelníčky, mašličky... to vše z období kolem roku 1945-60. 

Nevím, jak vy, ale já osobně miluju staré věci. Dokázala bych se v nich hrabat hodiny a hodiny. Něco mě neskutečně fascinuje na ,,starých časech", baví mě srovnávat, jak to bylo dřív - a jak je to dnes. 

Když jsme vyklízeli půdu u babičky, dopadlo to tak, že se půlka půdy ,,vyklidila" ke mně do pokoje, protože jsem odmítala ty báječné nálezy vyhodit. 

.

.

.

.

.

Ze snového koutku - Nedůvěřivý ,,Bůh"

Ahoj!

Ti, co mě znají, moc dobře ví, že mívám ty nejbláznivější, nejděsivější, ale zároveň nejkreativnější sny. Mockrát jsem slyšela větu: ,,Proboha, začni si ty tvoje sny zapisovat, ať se mám čím bavit."

A tak se také stalo.

Konečně jsem se rozhoupala a pomalu začínám dávat svým snům reálnou podobu. Někdy jsou tak zmatené, že si je musím upravit, aby to dávalo alespoň trochu smysl, někdy je naopak nemusím upravovat vůbec, jelikož jsou až strašidelně konkrétní.

Zdávají se mi sny symbolické, reálné, abstraktní, detektivní, hororové, romantické... Zkrátka jako takový nelimitovaný noční zdroj literatury ve vlastní hlavě.

Zrovna nedávno se mi zdál velmi zvláštní sen, který mě upřímně pobavil. Celý byl tak trochu pohádkově laděný, a proto mi přišlo vhodné ho zpracovat jako básničku.
Netuším, jak moc to bude pochopitelné - na druhou stranu většina snů se ani logicky vysvětlit nedá.

Tak tedy tady to je - sen, který jsem nazvala Nedůvěřivý ,,Bůh".
Nejsem spisovatel a hlavně nejsem básník, stálý rytmus neudržím, ani kdyby z nebe padaly sklenice burákového másla a rýmy k sobě občas sedí asi jako marmeláda ke kyselým okurkám.

Proč se tím ale trápit? Vždyť mi nejde o perfektní poezii, spíše o pobavení.

Kdo to dočte až do konce, má u mě domácí sušenky! 

Jednou takhle časně z rána, 

vydala jsem se - docela sama, 

na přednášku o fyzice, 

pač jsem chtěla vědět více.

Kdybych však věděla,takhle z rána,

jaká to bude šílená rána...

Přišla jsem na místo přednášky, 

široké dveře držely zarážky,

však nikde nikdo - prázdný sál,

a uprostřed shrbený stařík stál.

,,Jen pojď děvče, neboj se, přistup blíž,

já mám ke všem zámkům klíč,

věda - ta ti neublíží,

jen mě a tebe trochu sblíží!"

Stařík působil poněkud zvláštně, 

usmíval se velmi slastně, 

chvílí jsem váhala, ale vlastně, 

nakonec vypadal docela šťastně. 

Zahnala jsem stud a vykročila k němu,

spatřila jsem mohutného stroje stěnu,

celý se otřásal, vydával zvuky,

které snadno přehlušily veškeré hluky.

,,Jen přistup děvče, neměj strach,

můj výzkum ještě nezažil krach,

věda má totiž ohromnou sílu,

která sahá odsud až do vesmíru!

Jmenuj mi jakou chceš prastarou báj,

a já ji smetu jak sekyrka háj.

Vyber si jakou chceš prastarou pověst, 

a hnedle skončí v tlamě lvově!

Věda má totiž kouzelnou moc,

kdykoliv přijde ti na pomoc,

vyřeší všechny záhady,

zbourá lživé základy!"

Roztříštěná osobnost

Pěkný středeční večer,

Dnes jsem upřímně pobavila samu sebe -  a to mě inspirovalo k vytvoření tohoto článku.

Uvědomila jsem si totiž, nakolik roztříštěnou a chaotickou osobnost mám.  S dovolením to trochu rozvedu a uvedu rovnou zářný příklad.

Dnes ráno jsem se probudila, přede mnou spoustu povinností, ale také absolutní nechuť se pustit byť do jedné z nich. Představa, že se ještě k tomu všemu budu zdržovat malováním nového obličeje na svůj současný, mě děsila. A tak jsem si jen rozčesala vlasy, aby se neřeklo, hodila na sebe první pohodlné oblečení, co na mě vypadlo ze skříně, a vydala se ven. Místo courání po městě bych bývala daleko radši vyrazila do přírody nebo na longboard, hlavně co nejdále od lidí a ruchu ulice.

Někdy kolem třetí hodiny odpolední mi přecvaklo v hlavě.

Vzpomněla jsem si, že mám málo triček na léto a najednou jsem pocítila silnou potřebu jít nakupovat. Nejdřív jsem ale musela na svém obličeji vytvořit umělecké dílo (ve finále to dopadlo jako Picasso) a oháknout se do sukně s podpatky, abych nějak reprezentovala, žejo. A před odchodem si samozřejmě pro jistotu vyfotila X selfíček a aktualizovala MyStory na Snapchatu.

Po návratu domů mi cvaklo v hlavě podruhé. 

A teď tady sedím, píšu článek a mám neskutečně kreativní náladu. Tak kreativní, že bych si nejradši namalovala knírek, vytáhla mamčinu starou flanelku, zapnula si alternativní muziku a šla obdivovat tečku na bílém papíru. 

Inner Hipster se ve mně probudil třeba na Design Weeku

Někdy se vážně musím smát tomu, jak snadno se mi dokáže měnit osobnost. Někdo se změní v průběhu let, já do dokážu v průběhu jedné minuty. 

(Tohle taky klidně může být nějaká porucha, asi bych se tím neměla zrovna chlubit)

Už jako malá jsem byla neskutečně chaotická, když jsme ve škole hráli hry typu: Popiš se jedním slovem, byla jsem, slušně řečeno, v háji.

Celou pubertu jsem čekala, kdy konečně najdu svůj styl oblékání. K tomu také jaksi nedošlo. Sice se to trochu ustálilo a nabrala jsem decentní dávku soudnosti, nicméně stále mě v úterý můžete potkat v šatech a lodičkách, ve středu budu za skate královnu... a ve čtvrtek za bezdomovce.

V 18 letech jsem si myslela, jak budu kolem dvacítky nesmírně dospělá, budu mít v hlavě všechno srovnané, budu přesně vědět, kdo jsem a co od života chci. Jo, to taky skvěle vyšlo. Za chvíli mi odzvoní 21 a po dospělosti nebo ustálené osobnosti ani památky.

A tak si říkám - ustálí se to někdy? 
A chci vůbec, aby se to ustálilo? 

Protože ačkoliv tahle moje vlastnost někdy dovede být dost matoucí - až otravná, díky ní si v životě užívám dost legrace. Vlastně můžu být každý den někdo trochu jiný - a pořád to budu já. Nemusím se spoléhat na jeden obchod, ale prostě prolezu všechny. Můžu na baru srkat Mojito s nohou přes nohu a zároveň skákat do listí ve starých teplácích. A to je bezva.

A co vy? Máte jasno v tom, kdo jste, nebo jste taky trochu jako chameleon? 

Klidně sedím a píšu blog (aneb: Trochu čtení neuškodí)

Je pěkné pondělní ráno,

sluníčko se marně snaží prodrat skrze zatažené žaluzie (přírodo, promiň, potřebuji vidět na obrazovku počítače), ptáčky přehlušily zvuky stavby v naší ulici a o čerstvém vánku se ve velkoměstě také hovořit nedá.

Nicméně ráno je to pořád pěkné.

Sedím na své pohodlné židli, nohu přes nohu, mírně se točím ze strany na stranu, jako to dělám odjakživa (a někdy tím úspěšně rozčiluji okolí), popíjím rozpustnou ,,kávu" a ťukám prsty do klávesnice. Vím, že psací stroj by zněl poněkud romantičtěji, ale i ta klávesnice má docela hezký rytmus. Je na tom něco neskutečně uklidňujícího.

Jen tak si sednout, nechat volně proudit myšlenky, probrat ožehavé téma sám se sebou, podělit se se čtenáři, sdílet výtvor, na který jste pyšní, fotografii, která pro vás hodně znamená...

Jen tak si sednout a na chvíli se zastavit. Odsunout povinnosti (kterých máme všichni požehnaně) a prostě psát... nebo číst.

A proto píšu blog, už asi desátý v řadě.

Dnešní doba je uspěchaná, co si budeme povídat. A já si ve svých dvaceti letech někdy připadám jako stará babička, co sedí pod lipkou na lavičce a vzdychá nad ,,starými dobrými časy".

Již delší dobu pozoruji, že se kreativní scéna přesouvá spíše na Youtube nebo Instagram, zatímco staré dobré blogy poněkud upadají. Málokdo si najde čas na sáhodlouhý článek, příspěvek s komplikovanou myšlenkou... takový uspěchaný člověk raději dá přednost videu o pár minutách, u kterého může uvařit večeři. Nebo jedné fotce s krátkým popiskem na Instagramu. Protože kdo by se otravoval se čtením dlouhého textu?

Odmalička miluju knížky, za svůj krátký život jsem jich přečetla požehnaně. Pamatuji si, jak jsem plakala, že Hobit už končí, mrzelo mě, že není delší. Čím tlustší byla kniha, tím větší radost Anička měla. Znamenalo to víc příběhu, víc zápletek, víc veselých i smutných okamžiků, více zajímavých myšlenek.

A tahle touha po dlouhých textech mi přetrvává doteď (i když v mírnější formě, přeci jen mám i jiné věci na práci, než číst dvacetistránkovou úvahu na téma: Med versus Marmeláda).
Proto se chci znovu ponořit do blogového světa, psát pro čtenáře, ale také pro sebe. Je to vážně taková moje forma relaxu (a mnohem méně bolestivá než taková jóga) a myslím si, že skrze dobře formulovaný text se toho dá hodně vyjádřit. Můžete prostřednictvím psaného slova  šířit pozitivní myšlenky, někoho podpořit, podělit se o váš názor, motivovat, donutit někoho k zamyšlení... nebo jen někomu vykouzlit úsměv na tváři.

A proto si vždycky najdu čas se zastavit a trochu si zaťukat do klávesnice - i když bude svět stále zrychlovat.

(veškeré fotografie na tomto blogu jsou mé, pokud není jinak uvedeno v popisku)

.

.