sluníčko se marně snaží prodrat skrze zatažené žaluzie (přírodo, promiň, potřebuji vidět na obrazovku počítače), ptáčky přehlušily zvuky stavby v naší ulici a o čerstvém vánku se ve velkoměstě také hovořit nedá.
Nicméně ráno je to pořád pěkné.
Sedím na své pohodlné židli, nohu přes nohu, mírně se točím ze strany na stranu, jako to dělám odjakživa (a někdy tím úspěšně rozčiluji okolí), popíjím rozpustnou ,,kávu" a ťukám prsty do klávesnice. Vím, že psací stroj by zněl poněkud romantičtěji, ale i ta klávesnice má docela hezký rytmus. Je na tom něco neskutečně uklidňujícího.
Jen tak si sednout, nechat volně proudit myšlenky, probrat ožehavé téma sám se sebou, podělit se se čtenáři, sdílet výtvor, na který jste pyšní, fotografii, která pro vás hodně znamená...
Jen tak si sednout a na chvíli se zastavit. Odsunout povinnosti (kterých máme všichni požehnaně) a prostě psát... nebo číst.
A proto píšu blog, už asi desátý v řadě.
Jen tak si sednout, nechat volně proudit myšlenky, probrat ožehavé téma sám se sebou, podělit se se čtenáři, sdílet výtvor, na který jste pyšní, fotografii, která pro vás hodně znamená...
Jen tak si sednout a na chvíli se zastavit. Odsunout povinnosti (kterých máme všichni požehnaně) a prostě psát... nebo číst.
A proto píšu blog, už asi desátý v řadě.
 |
Dnešní doba je uspěchaná, co si budeme povídat. A já si ve svých dvaceti letech někdy připadám jako stará babička, co sedí pod lipkou na lavičce a vzdychá nad ,,starými dobrými časy".
Již delší dobu pozoruji, že se kreativní scéna přesouvá spíše na Youtube nebo Instagram, zatímco staré dobré blogy poněkud upadají. Málokdo si najde čas na sáhodlouhý článek, příspěvek s komplikovanou myšlenkou... takový uspěchaný člověk raději dá přednost videu o pár minutách, u kterého může uvařit večeři. Nebo jedné fotce s krátkým popiskem na Instagramu. Protože kdo by se otravoval se čtením dlouhého textu?
Již delší dobu pozoruji, že se kreativní scéna přesouvá spíše na Youtube nebo Instagram, zatímco staré dobré blogy poněkud upadají. Málokdo si najde čas na sáhodlouhý článek, příspěvek s komplikovanou myšlenkou... takový uspěchaný člověk raději dá přednost videu o pár minutách, u kterého může uvařit večeři. Nebo jedné fotce s krátkým popiskem na Instagramu. Protože kdo by se otravoval se čtením dlouhého textu?
Odmalička miluju knížky, za svůj krátký život jsem jich přečetla požehnaně. Pamatuji si, jak jsem plakala, že Hobit už končí, mrzelo mě, že není delší. Čím tlustší byla kniha, tím větší radost Anička měla. Znamenalo to víc příběhu, víc zápletek, víc veselých i smutných okamžiků, více zajímavých myšlenek.
A tahle touha po dlouhých textech mi přetrvává doteď (i když v mírnější formě, přeci jen mám i jiné věci na práci, než číst dvacetistránkovou úvahu na téma: Med versus Marmeláda).
Proto se chci znovu ponořit do blogového světa, psát pro čtenáře, ale také pro sebe. Je to vážně taková moje forma relaxu (a mnohem méně bolestivá než taková jóga) a myslím si, že skrze dobře formulovaný text se toho dá hodně vyjádřit. Můžete prostřednictvím psaného slova šířit pozitivní myšlenky, někoho podpořit, podělit se o váš názor, motivovat, donutit někoho k zamyšlení... nebo jen někomu vykouzlit úsměv na tváři.
A tahle touha po dlouhých textech mi přetrvává doteď (i když v mírnější formě, přeci jen mám i jiné věci na práci, než číst dvacetistránkovou úvahu na téma: Med versus Marmeláda).
Proto se chci znovu ponořit do blogového světa, psát pro čtenáře, ale také pro sebe. Je to vážně taková moje forma relaxu (a mnohem méně bolestivá než taková jóga) a myslím si, že skrze dobře formulovaný text se toho dá hodně vyjádřit. Můžete prostřednictvím psaného slova šířit pozitivní myšlenky, někoho podpořit, podělit se o váš názor, motivovat, donutit někoho k zamyšlení... nebo jen někomu vykouzlit úsměv na tváři.
A proto si vždycky najdu čas se zastavit a trochu si zaťukat do klávesnice - i když bude svět stále zrychlovat.
 |
| (veškeré fotografie na tomto blogu jsou mé, pokud není jinak uvedeno v popisku) |
Moc hezky napsané :) také mám ráda tlusté knihy :)
OdpovědětVymazatDěkuji :) Přesně tak, tenké knihy jsou na nic, hrozně rychle je člověk zhltne a akorát pak touží po tom, aby pokračovala :D
VymazatJé, jsem ráda, že opět píšeš! A jiný blog, více čtení, to je něco pro mě! Souhlasím, dnešní doba je hrozně uspěchaná a taky mám pocit, že ty mé sáhodlouhé výlevy na blogu nikoho nebaví, za to když tam dám 4-5 fotek s krátkým komentářem, tak to lidi mezi pauzou zvládnou .Zvláštní priority. Přitom čtení je naprosto skvělá, uklidňující a naplňující činnost! :) Taky miluji knihy a u některých si zoufám, že byly příliš krátké (ikdyž měly třeba přes 500 stran)... ale příběh nekončí, ten pokračuje u mě v srdci dál :)
OdpovědětVymazatMockrát děkuji za milý komentář, musím říct, že mi psaní hodně chybělo :)
VymazatA přesně tak, naprosto souhlasím a dost mě to mrzí... Vídám to teď skoro na každém blogu - čím kratší článek, tím populárnější je. Ideálně hodně fotek na úkor textu. Pak to blogování trochu postrádá smysl, jelikož se vytrácí ten spisovatelský element :) No, každopádně jsem moc ráda, že se ještě najdou lidi, kteří si rádi počtou a jsou schopní tomu věnovat svůj čas :)
Jinak jsi to moc hezky napsala s tím pokračováním příběhu :))
Také si občas připadám jako nějaká babča. Když jsem se před pár dny rozhodla vrátit k blogování, asi jsem úplně nevěděla, do čeho jdu, že blogová scéna už dávno není takový hit, jakým bývala. Ale chci to dělat pro sebe a pro těch pár lidí, o kterých vím, že si mé řádky vždy rádi přečtou :).
OdpovědětVymazatVítej v klubu babiček ;D
VymazatPrávě s hřejivým pocitem vzpomínám na ta stará dobrá blogová léta. Ale tak každá doba má svá pro a proti :) Přesně jak říkáš - i kdyby to měl člověk dělat pro pár lidí, stejně to má smysl. Hlavní je z toho mít radost a pokud možno tu radost předávat dál :))